Lazová stovka

by

Stovka, má první stovka

Během loňského roku jsem si po absolvování několika delších závodů řekl, že by už bylo na čase zkusit taky něco delšího. Prostě stovku, případně víc. Začal jsem koukat po různých termínovkách, recenzích ultratrailů atd., abych si udělal obrázek. Měl to být běh na začátku sezóny a tak po různých selekcích padla volba na slovenskou Lazovou stovku ve Vrbovém u Piešťan. Zmínil jsem se o tom Mariovi, zda by do toho šel se mnou. Už jsme spolu něco odběhli a dvakrát spolu byli i na bedně (H8, Brněnský masakr). Mariovi se místo i termín líbily a tak jsem vypsal dvě registrace a bylo to. Měl to být první závod sezóny, ale nakonec se před „Lazovku“ ještě vmáčkl Prostějovský půlmaraton, na kterém jsem si udělal osobák.

V pátek před závodem jsme se sbalili a v půl šesté vyrazili autem směr Piešťany. Když jsem nakládal do kufru auta své zavazadlo, zeptal se mě Mario, jestli se stěhuju, nebo tam chci aspoň týden zůstat. Můj bágl vyplnil celý prostor kufru 🙂 „Jedem autem tak beru vše možné a co si vezmu v sobotu rozhodne ranní počasí. Auto to uveze, tak co.“ V půl osmé přijíždíme do Vrbového a jdeme se zaregistrovat. Berem čip, kontrolní sešitek a jedem se ubytovat do Piešťan. Pan domácí nám vše ukáže, sdělí, že naproti nám bydlí Rakušani a pak pozvedl obočí a s velkým soustředěným hlasem pronesl: „Ještě přijedou Rusové.“ Podívali jsme se s Mariem na sebe a málem vyprskli smíchy. Řekl to, jako by měli přijet tankem. 🙂 Vypili jsem každý jednu Plzeň a snědli napůl jednu jitrnici (mazat se musí), vybalili a šli na večeři do Slovenského dvora, který nám pan domácí doporučil. Objednali jsme si halušky s Oravskou klobásou a bryndzou, k tomu Plzeň. Krásný úsměv servírky a její  nádherné „Páči sa“ dodalo skvělé chuti i příjemný pocit. Druhou Plzeň po jídle a jdeme spát. Ještě si namažu nohy vrstvou vazelíny a přes to ponožky. Zjemňuji, zvláčňuji 🙂 .

Ráno ve 4,45 mě budí mobil. Páchám hygienu, Mario ještě spí. Probírám se haldou oblečení, jídla, dostavuje se nervozita, lehký chaos v mé hlavě a nerozhodnost. Mario vstává a jde uvařit kafe. Já mažu nohy silnou vrstvou vazelíny, natahuju kompres podkolenky, 3/4, triko s dlouhým rukávem a přes to nátělník. Čas utíká, zjišťuju, že je skoro šest a já nemám nic snězeno. Rychle připravím kuskus s kostkou slepičího bujonu. Do batohu postupně skládám triko s dlouhým i krátkým rukávem, nátělník, rukávky, čelovku, baterky, powerbanku, tyčky, gely, datle, žvýkačky Bitters, škvarky a salám. Mobil, kontrolní sešitek a čip. Je 6,15 a vyrážíme směr Vrbové. V autě se ještě cpu kuskusem, ale moc ho nesním. Přijíždíme na start, dav lidí se už hromadí u brány. Nevidím ani jednu známou tvář. Rychle vyčurat a Slavo štartuje. Ideme.

Startujeme

Hned na začátku v polích nás honí hejno sršňů, otáčíme se a díváme se kde jsou. Strašný bzukot. Zjišťujeme, že nám nad hlavami poletuje dron. Je dost teplo a vlhko. Shazuju tunel z krku a natahuju na zápěstí. Pole běžců se rychle natahuje, my se neženeme. V lese nás dobíhá Belo, příjemné setkání po delší době. Běžíme, kecáme. Přibíháme k první kontrole, samolepky K0 lepíme do sešitku. Každý se svým startovním číslem. Poprvé vidím něco takového. Had se ještě víc natáhl. Běžíme sami, ale často se míjíme s klukem a děvčetem s velkým dlouhým copem. Běží spolu. Prohodíme pár slov. Vbíháme do dědiny Košariská, kolem rodného domu Milana Rastislava Štefánika. Ukazuju Mariovi bustu na domě a říkám, „aha, jeden ze zakladatelů Československa“, dívka s copem s úsměvem podotkne „keby vás slyšel Kotleba“. Všechny to pobavilo. Dlouhý výstup na Bradlo a Štefánikův památník. Poprvé se hlásí o slovo silný studený vítr. Vyklepeme botky od kamínků, kriticky zhodnotíme stavbu a běžíme dolů na první čipovou kontrolu, razítko a občerstvení. Tady poprvé ochutnávám skvělé česnekové suky, dávám si dva a kofolu. Běžíme dál. Borec s „copatou“ jsou nablízku, stále jí poodbíhá a vypadá to, že ji nutí k rychlejšímu tempu, než by ona sama ráda. Běžíme po asfaltu, vytahuju naši tajnou a osvědčenou „zbraň“ na dlouhé běhy – škvarky. Domácí, velké, hodně mastné. Berem si a nabízíme i těm dvěma. Odmítají. Prý by se po… 🙂

Branč

Blížíme se ke zřícenině Branč, opět silně fouká a zkrápí nás mírné mrholení. Dobíháme borce, který jde, notuje si písničku a rukama „diriguje“ do taktu. Zpívá si a říká, že mu to pomáhá. Těsně pod hradem je kontrola, ale lístky nikde. Asi uletěly větrem. Sbíháme k další  občerstvovačce a kontrole, Podbranč. Máme 35 km v nohách. Vypil jsem pouze půllitr vody a kalíšek kofoly. Doplním camelbak a sním jednu Apeninku sebranou na stole. Víc se nezdržujeme. Mario si oblíká bundu a já dopínám oba zipy až ke krku, fučí jak na horách a opět začíná mrholit. Sbíháme mezi poli, povídáme si a najednou jak Mario zaškobrtne, letí, padá – excelentní parakotoul. Vstává, kontroluje se. Naražená ruka je celkem v pohodě, ale koleno je horší. „Jdeme dál, to bude dobrý.“ beru na vědomí, i když vidím, že trpí. Proběhneme dědinou, vidíme krásné vyřezávané skulptury kozla a koně. Stúpame, stúpame. Oblíbená hláška, která nás vždy pobaví. Je to z itineráře Romana Minaroviče a jeho Kysucké stovky, kde se to skoro pořád opakuje. Stúpame, stúpame. Popisuje profil tratě a svědčí o její náročnosti. Mario ji jednou absolvoval. U velké hromady klád vytahuju naši druhou tajnou zbraň, nakrájenou Vysočinu. Dáme si pár koleček a pokračujeme. Vrbovce, další občerstvovačka, kontrola a taky možnost sáhnout si pro něco do tašky pro něco, co jsme si tam mohli poslat autem. My tuto možnost nevyužili. Co jsme však využili byla hospoda. Jeden Corgoň a jedna káva nám udělaly moc dobře v bříšku. Venku silně prší, tak se chvilku zdržíme. Vedle v občerstvovací místnosti jsme si popovídali s pánem a paní u chlebů se sádlem a nakrájenou cibulí. DOBROTKA. „Vemte namazaný chleba, otočte ho a zabořte do cibulí. Takhle se to dělá.“ pána těší předávání zkušeností. Vybíháme a současně přestává pršet. Na polňačce je parádní bláto. Probíráme s Mariem možnosti, kdy takový závod běžet a kdy ne, vzhledem k zdravotnímu stavu. Jeden z běžců se tam „vysypal“ a potřeboval lékařskou pomoc. Prý je po nemoci a tělo tu zátěž prostě nepobralo. Setkáváme se s další dvojicí už zkušených harcovníků. Běží to už po páté, nebo po šesté, nahlas uvažují. Tak se dovídáme co a kde nás ještě čeká. Později se k nám ještě přidají za Filipovým údolím, jsou z Liberce. Kuželov, větrný mlýn a jeden ze stěžejních bodů na trase. Takový milník pro mě. 56 kilometrů za 7,45 hodin. Necháme se s Mariem vyfotit a kus cesty k další kontrole běžíme s dvěma Slováky. Řešíme platbu Eurem u nás a korunou na Slovensku. Nad Kuželákem lepíme další samolepky  a pokračujeme do Filipova údolí. Čekám na louce na odskočivšího si Maria, když si to přihasí Ondra Plašil. Poznává mě, zastavuje, dáváme se do řeči. Běžíme ve třech a začíná zase pršet. Ondra se rozhodne přidat, ať prý nechládne a utíká nám. My vytahujeme poprvé pláštěnky.

Další čekpoint, Filipovo údolí.

Dáváme si vývar a radler, grepový, hořký, bohudík. Lije jak z konve. Chvíli sedíme, ale rozhodneme se neotálet a jít do deště, vstříc novým zážitkům. Čeká nás 13 km na Velkou Javorinu. Míjíme Megovku s přáteli z Liberce a pouštíme se do těžkého promáčeného stoupání plného kořenů a bláta. Jde to obtížně, ale jde to. Mně pomáhají hůlky, Mario to zvládá bez nich. Liberečáci nám mizí. Postupně nabíráme výšku a míjíme promáčené sněhové ostrůvky. Vlhko, vítr a hlavně mlha na velké louce nám trošku komplikují orientaci, ale nakonec dorazíme na Kubíkov vrch. Pokračujeme, zima nám leze všude. Mně nejvíc zebou prsty v promáčených rukavicích. Hůlky jsou ledové. U Dibrova pomníku si Mario převléká trika, nasazuje rukávky a do batohu dává z hlavy své sluneční brýle. 🙂 Já měním tenké mokré rukavice za suché, vlněné. Těžký terén, voda, bláto, sníh, promáčené botky a ponožky, zima. Ale jdeme a ukrajujeme z trasy další a další kilometry. Nakonec se dočkáme a jsme na vrchu Velké Javoriny, nejvyšším bodě závodu. Šíleně silný vichr a mlha taková, že by se dala krájet 🙂 .

Konečně vidíme vysílač, který symbolicky obejdeme dokola a sbíháme do Holubyho chaty na další kontrolu s občerstvením. Vše ze sebe shazujeme a objednáváme si Bernarda.  Rozbaluju škvarky a pozorujeme dění okolo. Dvojice kluka s „copatou“ se akorát chystá pokračovat, jsou tu asi půlhodinku před námi. Na kontrole ve vedlejší místnosti, kam se jdu přesvědčit, zda nám píply čipy (měli jsme pochybnost) jsem potkal dnes už podruhé Marušku Maňasovou. Je docela vyčerpaná, zmrzlá, bolí ji hlava. Uvažuje o ukončení. Ujistím ji, že na takové rozhodnutí má ještě dost času. Hlavně ať si odpočine. Nakonec se rozhodne správně. Stěhujeme se k prázdnému stolu ve vedlejší místnosti. Dávám dobíjet Fénixy a převlékám se do suchého. Blíží se večer, tma a tak se přioblíknu víc. Triko s krátkým, dlouhým a na to vasilo. Na rukávy natahuju ještě rukávky. Oba vytahujeme i čelovky. Pár lidí to tady balí, končí, volají si pro odvoz. Platím, přestože na slovenské straně, českými korunami. Éčka se ještě budou hodit. Hodinky ukazují 64%, odpojuji, to by mělo do cíle vydržet. Venku vše naskočí a vybíháme už skoro do tmy. To ještě netuším, že se mi po dobíjení bude zaznamenávat už jen profil a kilometry, trasa nikoliv. Až doma jsem zjistil, že problém nastává, pokud se při dobíjení za chodu použije funkce obnovit později, kterou jsem samozřejmě použil. Řeší se to prý hodně na fórech. Běžíme lesem, dobíháme „Angličana“, kterým se nakonec ukáže Dániel Márton z Maďarska. Prohodili jsme pár slov a nechali jej za sebou. Po dlouhatánských schodech jsme vystoupali k památníku ROH, za kterým byla další kontrola. S problémy jsme našli své samolepky, rozmáčené a potrhané archy to komplikovaly. Pak úzkou cestičkou lesem docela ostře dolů. Hluboké, klouzavé bláto bylo dost náročné a člověk měl co dělat, aby sebou nešvihl. Při podlézaní padlého stromu přes cestičku se mi nějaká část batohu zachytila za větvičku a já nemohl ani tam, ani zpět. Chvilku mi trvalo, než jsem se vyprostil a dohnal Maria, který si to hrnul konstatním tempem. Za Lubinou jsme poprvé a naposled zakufrovali. Místo přes cestu, jsme se vydali po státní do Staré Turé. Naštěstí značka na Hrušové, kam se přijíždělo od Turé se ukázala brzy a do Hrušového jsme přišli z opačného směru. Maria to mrzelo, ale já ho ujistil, že onic nejde a že je to v pohodě. U rozcestí jsme se opět potkali s „Angličanem“, ale hned se zase trhli. Šel si svým stabilním, volným tempem. Pokračujeme sami lesem tmou. Pár kilometrů jdeme každý sám, dvacet, pětadvacet metrů za sebou, mlčky. Ne vždy je třeba prndat. Asi jsme každý potřebovali být chvilku sami. Přiběhli jsme do Višňového, vidíme „copatou“ se svým spari a ještě jednoho, jak berou „tágo“ a odjíždějí. Škoda, byli už blízko. Jí jsem to dokončení moc přál. Vidíme stříšku a oheň – kontrola, razítko, občerstvení.

 

Česnekový suk, káva, pivo – paráda. Zdrželi jsme se jen chviličku, zjistili, že jsme asi na 94. kilometru, poděkovali a šli. Strmý výšlap „odtialto“. Za chviličku se měla přiblížit hranice mého snažení, první stovka. Běžíme úzkou cestičkou s kameny a příčnými kořeny. Cca 70 metrů před stovkou žuch a ležím. Ustlal jsem si. Pěkně jsem sklouzl po mokrém kořenu na bok a loket. Nic se nestalo, jen lehké naraženiny. Říkám Mariovi, to mi ta stovka naznačuje – NIC NEMÁŠ NIKDY JISTÉ A JEN TAK. BUĎ STÁLE KONCENTROVANÝ A POKORNÝ. Mario souhlasil. Oba jsme v ten moment mysleli na to samé. Být pokorný a věci a úspěchy si zasloužit. Nic není jen tak. Vzápětí mi Mario tiskne ruku, blahopřeje a vítá mezi „stovkaře“. Byl to úžasný pocit. Pevný stisk ruky, přátelství, společný zážitek. Byl to jen okamžik, ale byl silný a já na něj nikdy nezapomenu.

Velký Plešivec

Dobíháme na Velký Plešivec, kde potkáme Martina Hauptvogla, který má problémy se žaludkem, pitím a čelovkou. Chvilku s ním diskutujeme a pak ho berem s sebou dál do tmy. O kousek níž se podělíme o poslední samolepky na trati, vlepíme do knížečky a sbíháme po stejně úzké pěšince jako nahoru, jen směrem k Šípkovému. Tam vede neskutečně blátivá a nekonečná cesta poli. Říkám, že tu má být poslední kontrola, Martin mi to rozmlouvá a tak jdeme směr Vrbové. Byla tam i občerstvovačka, škoda. 😉 Zbývá už jen pár kiláků. Dojdeme k další polní cestě plné bláta. Asi po patnácti metrech se otáčíme a volíme alternativní cestu po asfaltu až do cíle. Před Vrbovým ještě míjíme borce, který se šourá malinkými krůčky jen silou vůle a pomocí holí. Nevím jak by došel bez nich. Je vidět, jak neskutečně trpí. Pozdravíme se a necháváme jej za sebou. Je už taky skoro „doma“. Bylo mi ho  líto, ale nebylo jak pomoci. Ve škole chceme označit čipy poslední kontrolu, ale bohužel nefungují. Milá paní si zapíše za naše jména v seznamu čas 2:57 ráno a srdečně nám blahopřeje k naozaj dobrému výkonu v takomto počasí. Vypíše a předá nám diplomy. Poděkujeme, rozloučíme se a odcházíme. HOTOVO. Mario jde k autu už jen silou vůle, oteklé koleno bolí. Na pokoji na nás čeká druhá jitrnice a Plzeň. Připijeme si. Pomalu ze sebe sházíme věci, dáme sprchu, dobrou a spát. Ve čtyři ráno zhasínám lampičku.

V průběhu stovky jsem neměl jedinou krizi. Před Velkou Javorinou mi párkrát zacukalo v pravém stehně, že se hlásí křeče. Nepřišly. Byly to spíš reakce promrzlých svalů. Na 80. kilometru jsem začal cítit levou achilovku. Nebolela, jen jsem o ní věděl. Zhruba od Kuželova mě bolela přední stehna, asi „díky“ seběhům. Druhý den stehna a ramena, kvůli hůlkám.

Velkou zkušenost jsem udělal s jídlem, kdy jsem 2/3 dotáhl zpět a vláčel se s nimi zbytečně. Snědli jsme společně po třiceti dekách škvarků a Vysočiny a já pak ze svých zásob pouze jeden gel, jednu oříškovou tyčku a jednu žvýkačku Bitters. Zpět jsem donesl šest gelů, dvě celá balení datlí a šest oříškových tyček. Jídlo na občerstvovacích místech stačilo. Ze svého camelbaku jsem vypil pouze 1,5 litru vody a snědl asi deset salt sticků. Ostatní občerstvení jsem využil z nabídky na kontrolách a v hospodě. Tři česnekové suky, jeden oplatek Apeninky, jednu polévku, jeden radler grep, dvě malé sladké trubičky, dvě a půl piva, dvě kávy a dvakrát dvě deci kofoly.

Výbava:

  • oty Inov8 Trail Talon 275
  • kompresní podkolenky z Lidlu
  • portovní boxerky Kalenji
  • 3/4 elasťáky z vyrobadresu.cz
  • stehenní kompresní návleky CEP
  • triko s dl. rukávem z Lidlu
  • triko s dl. rukávem Progress
  • triko s kr. rukavem z Lidlu
  • nátělník Climatex
  • nátělník z vyrobadresu.cz
  • šustka bez rukávů Etape
  • šustka s rukávy a kapucí Atex
  • rukávky z vyrobadresu.cz
  • rukavice z Lidlu
  • rukavice no name
  • tunel Atex
  • pláštěnka Poncho
  • hole Fizan Compact 4
  • batoh Salomon s-lab 12
  • čelovka Petzl Pixa 3

Všem díky za podporu. Nejvíc však Mariovi, který mě první stovkou doprovodil.

Výsledky zatím stále ještě nejsou. Náš čas 20:27 hodin. Cíl ve 2:57 hodin ráno. Myslím, že do 120. místa bychom mohli být. Dost lidí nedokončilo.

Vy jste to dočetli až sem? bezva 🙂

Anry Lukáč

Spoznajte Anryho

 

 

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená. Vyžadované polia sú označené *